Autor: Matúš Škorík (Vědomý-život.cz)
Znáte rčení “Podle sebe soudím Tebe?”
Se životem je to stejné. Například: Zklamal jsem se v lásce? Nebo jsem byl podveden? To možná budu mít problém důvěřovat. Taková bolest se pamatuje velmi dobře. V jiných pak mohu vidět ohrožení. A držet si odstup. I když to se mnou jiný člověk opravdu myslí dobře. Co cítím, to vidím. Pro představu.
Zaslechli jste, že přes 90% subjektivní reality tvoří podvědomí?
Dětská emocionální zranění fungují úplně stejně. Jenže “nejsou vidět.” Na ně si nevzpomenu. Byla se mnou tak dlouho, že se stala normou. Něčím, o čem se nepochybuje.
Nepraktické je, že tato zranění neřeší čas. Klidně v nás budou mnoho desetiletí a čas jejich hrany neotupí. Zapomeneme na ně, ale ona budou dál křivit náš pohled na svět a my si to už ani neuvědomíme, protože od jejich vzniku už uběhlo příliš mnoho času a my se naučili s nimi žít.
Taková zranění později umí třeba brát štěstí, důvěru, bezpečí, hojnost nebo dokonce zdraví (každému jinak).
Vždycky se přihlásí, když jsem připravený je opustit.
Nepohodlím, vztekem, nespokojeností a dalšími nepříjemnými projevy. Klidně nemocí. Mohl bych si pak říct: “Všichni mají něco. Nemůžu mít všechno. Je normální občas trpět.”
Takže se radši smířím s tím, že to lepší nebude? To je jistě možnost. Je nejlepší?
Zrovna já jsem tuhle možnost neměl. Můj život řekl: “Změň se nebo umři.”
Umírat se mi nechtělo, tak jsem začal hledat, co můžu změnit. A začaly se dít zázraky.
To jediné, co dokážeme změnit, jsme my sami.
Znáte obrázek, jak se dva lidi dívají na číslo šest nakreslené na zemi, ale z opačných stran? Jeden vidí šestku, druhý vidí devítku a ani jeden z nich nelže.
Tenhle článek není o mávání kouzelným proutkem. Je o trpělivém hledání, jak trpět nemusím.
Dělám to kvůli sobě.
Můžu začít od toho nejpálivějšího. Třeba od toho, co mě trápí fakt dlouho. (Tím pádem k tomu totiž mám mnoho informací. Proto to život opakuje a dává mi nové a nové šance pochopit.)
Jak na to? Manuál, jak tvořit svůj svět.
Na tohle mám čas. Trápilo mě to dlouho a mou odměnou je, že to z mého života zmizím.
- Přijímám, jak to je
Není to ničí vina. Je to, jak to je a mnohem důležitější je uvědomit si to a zamýšlená změna.
Ano, můžu se hrabat ve vzteku a sebelítosti.
Oboje by ale byl opak přijetí a vylučovalo zamýšlenou změnu. - Co mě tohle zranění naučilo?Kdo často padá, naučí se vstávat.
Nemusím připustit, že mi to svinstvo něco přineslo.
Ale pomůže to. - Uvědomit si, co cítím
Emoce tvoří realitu
Smutek? Vztek?
Chci je cítit?
Musím? Proč by? - Co je na tom pocitu divného?
Třeba zjistím, že můj pocit nedává smysl.
Třeba proto, že už nejsem dítě a dokážu se bránit.
Nebo odejít.
Už jste to zkusili? - Představit si, jak to chci mít
Kdyby mě nic neomezovalo, jak bych to chtěl?
- Zeptat se sám sebe, co stojí mezi mnou a tím žádoucím stavem
Nonstop
máme všechny informace, které potřebujeme.
Chce to jen chtít a uvěřit, že to jde. (dobrovolně) - Opakovat kroky 1-6 tak dlouho, dokud se můj pocit nezmění
Dotazy?
Matúš Škorík
+420 724 161 491
info@vedomy-zivot.cz
